Banalita a každodennost v kontrastu s hromadnou sebevraždou. Milo Rau dovezl do Plzně niternou rodinnou výpověď

Mezinárodní festival Divadlo nabídl návštěvníkům inscenaci Rodina od věhlasného švýcarského režiséra Milo Raua, která je završením trilogie o násilí v moderní Evropě. Tu zahájila v roce 2016 hra Five Easy Pieces o zneužívání dětí v Belgii a projekt La Reprise přinášející šokující pohled na homofobně motivovanou vraždu.

Píše se rok 2007, když je na severu Francie v Calais nalezena mrtvá celá rodina. Bez jakéhokoliv vysvětlení spáchali všichni její členové - otec s matkou a se svými dvěma dětmi - sebevraždu oběšením. Dali si honosnou večeři s mořskými plody, sbalili své věci do krabic, převlékli se do svátečního oblečení a všichni naráz se rozhodli opustit tento svět. Motiv? Neznámý. Rodina nebojovala s finančními problémy, nebyla žádnému jejímu členovi diagnostikována psychická porucha, nebyli nemocní ani nebrali drogy. 

Příběh této rodiny se rozhodl ve své divadelní hře přiblížit švýcarský režisér Milo Rau. Do inscenace obsadil jednu skutečnou rodinu - známý herecký pár, jejich dvě dcery i psy. Původně měla být hra inspirována jinou událostí, skutečným příběhem ženy, která zabila své dvě děti. Nakonec se však autor rozhodl pro případ popsaný výše, a to zejména pro absenci zjevného motivu. Divákovi neservíruje rozuzlení otázky, proč se rodina rozhodla odejít z tohoto světa a nechat za sebou jen krátký, nicneříkající dopis na rozloučenou. 

Inscenace Rodina není napínavým dramatem. Jedná se, jak popisují samotní tvůrci, o etnologickou studii dnešního osobního života, o přehlídku všednodennosti. Diváci sledují poslední chvíle rodiny před hrůzným činem a nevidí nic neobvyklého. Dcery se učí angličtinu, mazlí se se psy, otec připravuje večeři a matka si dává sprchu. První náznak toho, že se schyluje k něčemu podivnému, přichází až u společné večeře, nicméně není nijak výrazný. 

Publikum situace na scéně moc dobře zná ze svého běžného života. Tento pocit umocňují i velmi realistické kulisy. Na pódiu je vystavěn rodinný dům, do kterého diváci nahlíží nejen velkými skleněnými okny, ale také prostřednictvím kamery. Sledují tak dění v domě jako v celku, ale také drobné detaily a neverbální komunikaci, která je v inscenaci velmi důležitá. Kombinace divadelního a filmového herectví stupňuje emoce, aniž by museli účinkující předvádět srdceryvné scény. Nic takového od Rodiny nečekejte, i když by se vypjatá atmosféra dala krájet. V kontrastu k hromadné sebevraždě zde totiž stojí banalita a každodennost.  

Herci během představení nejenže ztvárňují členy rodiny, která předčasně ukončila své životy v Calais, ale promítají do příběhu také své vlastní zážitky, charakteristiky a vlastnosti. Příběh je kombinací informací od sousedů, ale rovněž autentických promluv rodiny herecké, rodiny režisérovi v kombinaci s fabulacemi. Výsledek je nicméně velmi intimní, civilní a hluboký. Přestože divák celou dobu ví, jak příběh skončí, závěr jej ohromí a zaskočí. 

Milo Rau s gentským městským divadlem NTGent dovezli na plzeňský festival neskutečně niternou výpověď jedné francouzské rodiny, ve které nevynáší soudy a nehledá motivace. Velký prostor nechává na divákovi samotném, který se sám musí pokusit doplnit mezery, které v příběhu chybí. A nad otázkou 'Proč?' bude přemýšlet ješte hodně dlouho po zatažení opony. 

Foto: Michiel Devijver



Ze stejné rubriky

Všechny
1 z 3